Terapeutka: Workoholismus je závislost se vším všudy, na moderní duševní aplikace se nespoléhejte

Terapeutka: Workoholismus je závislost se vším všudy, na moderní duševní aplikace se nespoléhejte

9. úno 2022 Václav Lang 12 min

Dlouhodobý stres může vést k hluboké depresi, sebepoškozování či rozvoji psychózy, přitom právě stres může být pro řadu lidí každodenní realitou v jejich pracovním životě. Jak poznat, kdy už se z běžné reakce organismu na kritické momenty stává toxická záležitost, a jak dlouhodobému stresu čelit, popsala pro StartupJobs Newsroom terapeutka Martina Mikesková ze společnosti Soulmio, která pro firmy zajišťuje programy duševní péče zaměstnanců. 

Mgr. Martina Mikesková

Vystudovala psychologii na FF UK, absolvovala sebezkušenostní výcvik v integrativní psychoterapii, výcvik v mediaci a yoga teacher training. Věnuje se činnostem spojeným s osobnostním rozvojem, diagnostikou a psychologickým poradenstvím. Působí jako lektorka k tématům etiky, psychohygieny, relaxačních technik a jógy pro pracovníky sociálních služeb. Zároveň zajišťuje studentům VŠ výuku v oblasti psychologie a supervizi pedagogickým pracovníkům.


 

Co je to dlouhodobý stres a jak se projevuje?

Když hovoříme o dlouhodobém stresu, většinou jej dáváme do kontextu s toxickým stresem. Je to situace, kdy je člověk vystaven nějaké zátěži, tlaku, které přirozeně do života patří, ale v tomhle případě trvají příliš dlouhou dobu. 

Stres je fyziologická i psychologická reakce organismu na zátěž a má spoustu projevů: nespavost, třes, problémy se zažíváním, třeba i nějaké zúskostňující myšlenky. Samo o sobě to náleží do situace, kdy jsme vystaveni stresu. Evolučně dříve bychom utekli před zvířetem - ten systém se aktivizoval a člověku pomohl. Problém je, že dnes je hlavním zdrojem tzv. psychologický stres - uspět ve společnosti, vycházet se svým šéfem a podobně - a na psychologický stres reagujeme aktivací fyziologična, takže jsme pak ve dlouhodobém stresu, dlouhodobě se nám do těla vyplavují různé hormony, které oslabují naši imunitu. 

Většina klientů, se kterými se nějakých deset dvanáct let praxe setkávám jako psychoterapeut, je v dlouhodobém stresu, ať už kvůli svému zaměstnání, neutěšeným vztahům nebo vztahu k sobě samotnému. 

Kde je hranice mezi přirozeným stresem a tím, který už je toxický, dlouhodobý?  

Pomoci člověku rozpoznat tuto hranici co nejdříve je jedním z cílů psychoterapie. Toxický stres znamená, že už se nám odráží na zdraví, dlouhodobě nespíme, jsme podráždění, nejsme schopni utvářet dobré vztahy, nefungujeme v práci, čili se to projevuje na psychologické, sociální i fyziologické rovině. Problém je, že - pokud se pohybujeme na škále od nuly do desíti, kdy nula je v pohodě, desítka je toxický stres a čtyřka pětka normál - tak lidé často přicházejí, až když už jsou někde na osmičce devítce. 

„Většina klientů, se kterými se setkávám jako psychoterapeut, je v dlouhodobém stresu," konstatuje Martina Mikesková.

Když mám pocit, že jsem dnes se stresem na osmičce, měl bych hned vyhledat pomoc?  

Na osmičce můžete být, protože třeba zrovna dostanete výpověď a máte blbý den, váš organizmus je v totálním tlaku, nevíte, co bude, pár dní z toho nespíte a nakonec aktivujete nějaký sebeozdravný mechanismus, třeba že se o sebe začnete starat, udržujete si víru v dobrou budoucnost a začnete podnikat aktivní kroky ke zmírnění dopadu stresu. Pak je to v pohodě. Ale když to nechytnete a budete žít v beznaději a ani třeba z okolí nebudete mít podporu, že si tu práci zase najdete, do toho se vám rozpadne vztah, a tohle bude trvat několik týdnů a měsíců, tak je velká šance, že se příznaky budou zhoršovat. Nedá se to vyčíslit na dny, ale indikátorem je naše možnost fungovat v každodenním životě. 

Kam až to může vést? 

Začněme v tom největším extrému, když už se ptáte, kam až to může vést. Když přeskočím třeba takovou závažnou věc, jakou je syndrom vyhoření, z kterého se mohou lidé tzv. hrabat tři měsíce až půl roku, někdy i déle, tak se pak setkáváme s hlubokými depresivními stavy, sebepoškozujícím jednáním nebo rozvojem psychózy. K tomu je třeba říct, že dlouhodobý stres často přechází v různé neadekvátní jednání, destruktivní jednání, hodně lidí třeba v poslední době hovoří o zneužívání návykových látek. A teď nemluvím jenom o alkoholu, ale velkým fenoménem je v současnosti kokain. Rozšiřuje se však také závislost na online hrách, či dokonce investování coby formě gamblingu. 

V poslední době je také populární užívat různé doplňky stravy, které mají - podobně jako kokain - člověka nabudit, zbystřit myšlení, aby mohl další hodiny pokračovat v práci. Co o tomhle soudíte?

Ze všeho nejdřív je potřeba se vrátit k tomu, co nám je přirozeně dostupné jako regenerační prostředek, což je spánek, spánková hygiena a regulace spánku - to byl a bude základní nástroj regenerace. Doplněk stravy může být fajn, může to být třeba pouhý melatonin, ale když ho užíváme, tak tím říkáme, že našemu tělu něco chybí. Hudbou budoucnosti je, že si my psychologové doplníme vzdělání ve výživovém poradenství a budeme schopni s klientem taky komunikovat jeho stravovací návyky a možná zjistíme, že doplňky stravy nejsou zapotřebí. 

A co sociální aspekt? Co když se normalizuje, že člověku nestačí běžných osm hodin práce, takže když potřebuje vydržet víc, zobne si něco, co mu umožní pracovat soustředěně déle, místo aby si šel třeba zasportovat? 

Za tím se často schovává mnohem hlubší problém, a to je práce s vlastní sebehodnotou. Ptám se lidí: Proč potřebujete podávat takový výkon, kdo to po vás chce? A často jde o velmi inteligentní lidi, kteří si dokážou spočítat, že to jejich organismus nemůže ustát a že to nemůže dobře dopadnout, a dokonce i uznají, že je to destruktivní, ale narážíme tam spíš na téma sebehodnoty, což je další problém. 

Martina Mikesková vystudovala psychologii na Filosofické fakultě UK a nyní mimo jiné působí ve společnosti Soulmio. (Foto: Archiv MM)

Pojďme se tedy podívat na prevenci. Co by měl člověk dělat, aby se vyhnul dlouhodobému stresu? 

Když to vztáhnu na pracovní sféru, tak zásadní kompetencí, a to na všech pozicích, je dobrý time management. Bez toho se neobejde hospodaření s vlastními silami. Přitom součástí time managementu je i odpočinek a schopnost učit se být vnímavý vůči vlastním potřebám. Jednoznačně tam musí být dovolená alespoň jednou za rok v rozsahu dvou týdnů. Lidé také stále více i na středních nebo nižších pozicích přicházejí na výhody toho mít nějakého svého kouče nebo terapeuta, který jim pomůže nežádoucí stav zachytit. Zároveň je dobré vyslyšet své nejbližší, když jim říkají, že už s nimi není něco v pořádku.

 Ale za mě je jednoznačnou prevencí sport, spánek a strava. To je něco, co pořád opakuji, je to udržitelná prevence a dostupná nám všem. 

Dobře, ale co když jsou lidé, kteří upadnou do nějakého svízelného stavu, v němž prostě tyhle možnosti jako být vnímavý k sobě a najít si prostor na sport, nevidí. Na správný time management si neumí najít čas, nevidí cestu ven. Existuje v takových případech nějaká instantní pomůcka?

Máte pravdu, že část lidí tohle nechytne a můžeme mluvit o tzv. zúženém nebo tunelovém vnímání, kdy vidí jenom ten projekt, tu práci a už se tak zaizolovali, že z toho nejsou schopni vyjít ven, právě protože nerozvinuli preventivní mechanismy. V takových případech hodně záleží na tom, jakou mají sociální oporu a jestli na ně má okolí nějaké páky a třeba je vytáhne k nějakému sportu. 

Jenže významná část těchto lidí si na to přijde až ve chvíli, kdy totálně zkolabuje. Když je „chytám” ve fázi, než se „to stane”, tak s klienty hovoříme o tom, co by je zastavilo, co by se ještě muselo stát, aby provedli změny ve svém životě. A oni často řeknou: „To bych musel asi zkolabovat." Jenže si nepřipouští, že se to stane, a regulérně je pak může odvézt sanitka nebo se dostaví chronická onemocnění. Takže ano, částečně těm lidem není pomoci. 

Za sebe vnímám ještě jednu důležitou věc v pracovním prostředí, a to je dobrý šéf, který dokáže zbystřit, zaznamenat, že se s člověkem něco děje, promluvit si s ním, korigovat to, případně třeba nařídit dovolenou. Regulace zvenčí může hodně pomoci, když člověk ztrácí náhled na svoje jednání. 

Když pak ten člověk „padne na hubu” a zkolabuje, je to konečná a následuje „polepšení”, nebo se tihle lidé vracejí do stejných situací? 

Je to případ od případu a řekla bych, že to souvisí i s mírou egoismu, nějakou osobní mírou dravosti. Může také záležet na tom, o co člověk v souvislosti s tím přijde. O workoholismu můžeme rovněž mluvit jako o závislosti se vším všudy. Stejně jako u jiných závislostí, například na alkoholu nebo dalších návykových látkách, vám lidé často řeknou, že přišli úplně o všechno, a stejně to s nimi nehne. 

PŘEČTĚTE SI: Terapeut Tomáš Zetek: Žijeme rozpolcený workoholismus. Co nejvíce makat a pak co nejvíce odpočívat

„Nespoléhejte na aplikace, ale na sebe”

Vedle toho, co jsme již zmínili, dali bychom dohromady ještě nějaké zásady, jak předcházet dlouhodobému stresu? 

První věc je si nastavit, že prevence je skutečně tím nejlepším nástrojem a zároveň tím nejlevnějším a nejrozumnějším, co pro sebe můžeme udělat. Jde o to opustit vzorec, kdy reagujeme až ve chvíli, kdy se problém děje - nemusím strkat ruku do hrnce s vroucí vodou, prostě vím, že to tam vaří, a nemusím to zkoušet. Tohle je důležité si zvnitřnit. Další prevencí je udržovat dobré mezilidské vztahy. Jednoznačně je pak důležitý sport. 

A pak ještě jedna věc, a v tomhle budu asi kontroverzní, ale nespoléhat se na moderní aplikace, ale věřit sama v sebe. Já můžu poznat, jestli se cítím dobře nebo zle, nemusím jet všechno přes hodinky, které mi budou říkat, kdy mám sportovat. Třeba u diabetiků bylo dokázáno, že lidé, kteří fungovali ještě bez inzulinových pump, byli schopni nějaký problém odhadnout sami a lépe monitorovat svůj stav. Ve chvíli, kdy do toho vstupuje tahle technika, tak je to, jako bychom se vzdali schopnosti svůj stav vyhodnotit, a v souvislosti s tím i přestáváme věřit, že ho můžeme ovlivnit, úplně to odevzdáváme ven. 

Když se podíváme na vaši praxi a s čím za vámi lidé chodí ohledně problémů na pracovišti, tak jaké tam bývají nejčastěji spouštěče stresů? Vztahy? Náročné úkoly?  

Je to obojí, co jmenujete. Přičemž právě problematika vztahů na pracovišti bývá často podceňovaná. Výzkum sociálního vyčlenění od Davida Eaglemana (Social Rejection Experiment) ukázal, že když jsme vyčleněni ze skupiny, nebo naše role ve skupině nějak nefunguje, doslova se v mozku aktivuje náš systém bolesti. Kdybych teď vzala nůž a řízla vás, tak se vám aktivuje určité centrum v mozku, nějak vás to bolí, vy reagujete, a něco tomu velmi podobného se aktivuje, když jsme vyčleněni z kolektivu, když se necítíme doceněni. Jsme sociální tvorové, jen tím, že u tohohle neteče krev, se to často podceňuje. 

Vedle toho je i nejistota obrovským stresorem. A také tlak, který je na nás kladen v souvislosti s odváděním práce. To už jsme u práce manažera, který by měl být schopen nám ji dávat v přiměřeném množství a vytvářet dojem, že můžeme bez obav říct: „Já nevím“. Je to zkrátka celé hodně o klimatu. 

Foto: Unsplash

Líbil se vám článek? Sdílejte jej!
Přečtěte si dále
Související témata: Osobnosti, Kancelář
Nenechte si uplavat nové články!
Váš e-mail
Sledujte nás:
Další články