Loni touhle dobou jsme s naší gymnaziální třídou pořádali setkání po deseti letech od maturity, tedy sešlost bezmála třicátníků. Jeden z bývalých spolužáků si u piva stěžoval, že nemá na nic čas, protože se musí starat o svých pět firem.

„Už pět let jsem neměl dovolenou,” vypráví.
„Proč ne?” ptám se.
„Protože se musím starat o pět firem.”
„Musíš, nebo chceš?”
„No musím, samo se to neudělá.”
„Nemusíš. Neměj pět firem, když tě to nebaví. Proč máš pět firem?”
„Protože chci odejít v padesáti do důchodu.”

Nikdy jsem pět firem neměl, ba ani jednu, přesto mi do hlavy nešla naivita, s níž můj spolužák předpokládal - či si tím pro sebe omlouval svou zaneprázdněnost - že když se v mládí sedře a odepře si všechny příležitosti, které ten věk skýtá, tak si pak v padesáti letech přehodí nohu přes nohu, poplácá se po ramenou a řekne si: „OK, už mám dost a teď si začnu užívat.”

Věřím, že to byla do jisté míry jen póza. Ale přece!

Protivně šťastný příběh

Mezi mileniály se teď vyklubalo mezinárodní hnutí FIRE (Financial Independence, Retire Early - Finanční nezávislost, brzký důchod). Cílem je ve svých mladých letech ušetřit a vydělat tolik peněz, aby co nejdříve dosáhli pasivního příjmu, který je zajistí na zbytek života. Cesta k němu se většinou neobejde bez velkého odříkání a dřiny, přičemž cílová páska se někdy spíš vzdaluje než blíží.

„Na začátku jsem si v jednu chvíli říkala: On utrácí 400 dolarů jen za pivo!” vzpomíná dnes už se smíchem na své začátky se šetřením a disciplinovaným utrácením Kristy Shen z Číny, která také tehdy svého manžela Bryce Leunga pokárala: „Uvědomuješ si, že tolik býval náš měsíční nájem na univerzitě?”

Tahle dvojka dnes ve FIRE komunitě tvoří jeden z nejznámějších párů a jejich úspěšný příběh, s nímž se svěřují na svém blogu Millenial Revolution, obletěl svět. A spolu s ním teď ve velkém oblétávají svět i tito dva původem počítačoví inženýři. Splnil se jim sen.

Jejich příběh však trochu vybočuje a má daleko k definicím hnutí, v němž se mluví především o razantním šetření. Pravda je taková, že si užívali života plnými doušky, možná až rozhazovačně, a teprve když je začal sžírat život v korporátu a vedle toho se jim vyplatilo několik investic, přidali nějaké to šetření, ubrali na večírcích a drahých restauracích. K tomu ale není zapotřebí žádné hnutí, často to přichází prostě s věkem.

Když jim bylo 31, našetřili milion dolarů (pro mnoho lidí v tomto věku nepředstavitelná částka, ale pomiňme ještě na chvíli finance) a vydali se na dráhu mladých důchodců. Dnes tento pár ve věku 36 a 37 let cestuje po světě, jejich investiční portfolio spokojeně roste a nemohou si svůj nový život vynachválit: Leung byl dokonce lékařsky diagnostikován jako „protivně šťastný”, obnoxiously happy.

Kolik takových protivně šťastných konců ale je? Přiznám se, že když jsem poprvé četl o hnutí FIRE, vzpomněl jsem si spíš na svého udřeného spolužáka, který se neodvážil vyjet na dovolenou nebo ztrácet svůj čas randěním, aby se mohl od padesáti let profesionálně věnovat nicnedělání.

Dobrý sluha, ale zlý pán

Je vůbec za běžných podmínek reálné uspořit takové množství peněz v tak krátkém čase, aby člověk zároveň vybalancoval rovnováhu mezi zdravým šetřením a radikálním omezováním se? Obávám se, že bez újmy to nepůjde. Pokud člověk nemá byznysové štěstí jako výše zmíněný pár, pak nezbývá než drasticky šetřit. Protože rozumné nakládání s penězi a snaha zabezpečit se je přece vlastní každému rozumně smýšlejícímu člověku. Pakliže má ale hon za finanční nezávislostí a brzkým odchodem do penze znamenat prožití mladých let v celibátu a o chlebové kůrce, navíc bez vyšší motivace, než je budoucí nicnedělání, pak takový přístup není o nic lepší než nechat se utavit v korporátní bestii.

Pravděpodobnost, že se vůbec podaří běžným šetřením dosáhnout zabezpečující částky, je diskutabilní. Známá americká finanční poradkyně a autorka knih o penězích Suze Orman před pár týdny hnutí ostře zkritizovala, když vypočítala, že k odchodu do důchodu mezi 30. a 40. rokem by lidé (v tomto případě myšleno hlavně Američani) potřebovali mít našetřeno přinejmenším pět či šest milionů dolarů, ideálně alespoň 10 milionů dolarů.

K takové částce se většina mladých lidí nemá šanci běžným zaměstnáním dostat, ani si na ni našetřit. Navíc se domnívám, že pět milionů dolarů si člověk nevydělá prací, která mu leze krkem. Taková částka už si žádá určitou výjimečnost, specializaci, oddanost a nadšení. A vyskakovat pak v takovém případě z rozjetého vlaku nedává moc smysl.

Hnutí FIRE musíme tedy vnímat spíš jako vymezení se proti hodnotám zděděným po předchozí generaci, jakými je důraz na kariéru, vlastnictví, přičemž je jedno, jestli zaměstnání naplňuje ducha, hlavně když naplňuje hypoteční konto. Ovšem představa snadno ušetřených peněz a brzkého odchodu do důchodu je spíš chiméra, jejíž dosažení může mít nevratné následky.

Zde si vypůjčím poznámku jednoho z komentujících na webu Market Watch: „Hnutí FIRE mi připomíná hippies v 60. letech. Byla to kontra kultura, která odmítala mainstreamový americký život. Proč hippie hnutí zaniklo? Protože jeho nositelé zestárli. Hnutí FIRE nabývá na popularitě, ale zemře ve chvíli, kdy si jeho nositelé uvědomí, že nenastřádali dostatek peněz, aby jim vydržely po dobu penze.”

Držím palce všem, kdo seberou odvahu vymezit se proti nastolenému řádu, ale obávám se, že obětovat svá mladá léta představě, že se mi jednoho dne vrátí v podobě peněz a volného času, je zrádná a může vyjít draho.

Autor: Václav Lang, šéfredaktor

Foto: Jeremy Banks/Unplash