„Změnit můžeme jen vlastní postoj,“ radí kouč startupistů Tomáš Zetek. Jak na strach ve firmách?


Tomáš Zetek - zakladatel Mentalnifitko, odborník na psychologii leadershipu, terapeut a zároveň profesionál ze světa byznysu. Člověk, který odmítá postupovat podle tabulek. Setkáváme se u něj na Letné pár kroků od Stromovky, kde výjimečně usedá do křesla zpovídaného. Působí na vás takovým dojmem, že balancujete mezi chutí se mu svěřovat a jít s ním na pivo. Už po pár minutách rozhovoru zjišťuji, že mi jen tak mimochodem dává odpovědi na různé problémy. Tenhle rozhovor bude i pro vás taková terapie zdarma.

Tomášovo poselství pro naše čtenáře

 

Název Mentální fitko je chytlavý. Jak jste na něj přišel?

Přemýšlel jsem, jak lidem vysvětlit, co vlastně dělám. Lidé ví, že když budou chodit do fitka, tak budou zdravější a budou mít víc energie. Ale to se týká i práce hlavou. A srdcem. Mentálně se dá posilovat mnoho věcí. To, jestli vím, čeho se bojím. Jestli vím, že je mi nepříjemné říkat lidem pravdu do očí. Jestli vím, že se sebecenzuruji ještě dřív, než něco řeknu, protože se bojím, co si o mě budou lidi myslet...

A na nacvičení těchto dovedností u vás člověk dostane workout nebo tréninkový plán?

Vůbec. Každý člověk je individuální a já jim nemůžu, obrazně řečeno, prodávat jen jednu velikost triček. Využívám znalosti z psychologie. Ale vycházím z toho, že když člověk přijde poprvé, tak o něm nic nevím. A ani si nechci hrát na to, že něco vím, takže postupně spíš hledáme kořeny potíží - v rámci klientovy psychiky.

Vy jste spolupracoval už s celou řadou startupů.

Člověk, který se rozhodne založit startup, je odvážný a nese si s sebou výraznou odpovědnost. Tlak na něj je samozřejmě velký.

Co je typický problém, se kterým se na vás tito lidé obrací?

Časté problémy jsou typu: “Mám chodit na meetingy za velkými firmami a mám dopředu strach a nevěřím si...” Ale především to jsou problémy s lidmi. Firma začne růst a od určité velikosti se z ní stává živoucí organismus, a práce s lidmi je najednou 80 % činnosti. Když založíte startup, tak jste expert na nějakou věc. Pracovat s lidmi, pracovat s psychikou, to je něco, kde ty znalosti mít ani nemůžete. Ale právě od určité velikosti se potřebujete změnit z toho, řekněme, hrajícího kapitána na trenéra nebo na frontmana.

zdroj: mentalnifitko.cz

A tuhle změnu si každý nemusí uvědomit...

Firma se nenastaví sama. Když si ji představíte jako fotbalové nebo hokejové hřiště, tak se často stává, že máte oblasti, které nikdo nekryje. Startupy máme spojené se svobodou. Jenže svoboda je jen jedna věc, druhá je sehranost, a ta se musí naučit jak ve sportu, tak i ve firmě.

A to nastavení je úlohou foundera?

Founder typicky řeší otázku toho, co je jeho role, kde bude nejvíce efektivní a zároveň dobrý. Každý nemusí skončit jako CEO. Někdo může být tvář do médií nebo pro zákazníky, ale tu firmu může organizačně řídit někdo vzadu, protože je tam schopnější.

Takže i takový stereotypní zakladatel startupu, který je víc zdatný technicky než sociálně, si nemusí zoufat.

Jsem přesvědčen, že každý může být dobrý šéf. Jde o to pochopit svůj styl - jak uvažuju, co mě vytáčí, co mě nevytáčí, co mám na lidech rád, co mám rád u sebe… a pak se usadit v té roli, která mi sedí a delty doplnit někým jiným.

Každý šéf nemusí stát na podiu a řvát jako Steve Ballmer nebo mít dokonalou prezentaci jako Steve Jobs. Tenhle styl sedí jejich osobnostem, ale kdyby se do toho narouboval někdo jiný, tak to bude kostrbaté a ani tomu lidé nebudou věřit. Máte introvertní firmy, které šéfové řídí na one-to-one bázi. A úspěšně.

Sebepoznání je jedno z vašich velkých témat. Proč ještě by měl leader znát sám sebe?

Vezmu to od shora. Jakoukoliv svou zkušenost posuzujete svou vlastní optikou. Do místnosti příjde člověk a tam na něj čeká deset lidí. Dva ho nenávidí, dva ho zbožňují, pěti je to úplně jedno a jeden mu nevěří. Jaký ve skutečnosti je? Není to všechno jenom optika?

Musíme pochopit, že máme svůj filtr. Když ho budu mít optimistický, tak budu všechno vidět moc optimisticky, ale potřebuji vědět, že to je součást toho mého filtru. Realita může vypadat jinak. Také si neuvědomuje, jak působíme na druhé lidi.

To vypadá typicky jak?

Každý máme svůj stín, naše ego má stinné stránky, kterých si nejsme vědomi a ty se obtiskují do našich teamů. Podprahově. Představte si, že je někdo kontrol-freak a všechno mu musí přejít přes stůl, všechno dvacetkrát zkontroluje, do všeho musí vidět, do všeho mluví…Ale výsledkem toho je, že vytvoří tým apatických lidí, co ztratí osobní odpovědnost.

On jim vlastně říká: “Nedůvěřuju tomu, co děláte.” A pak se diví, že ti lidé nefungují, jak by chtěl. A neví, že v tom má svůj podíl. Je právě důležité si uvědomit, jak přispívám k situaci já.

Co strach ve firmách?

Strach je opodstatněný vývojově. Zapomínáme, že jsme v podstatě zvířata a strach nám sloužil jako nástroj k přežití. Vylezete z jeskyně, bafne na vás medvěd, a než by si člověk zanalyzoval všechny možné varianty, tak by vás medvěd sežral…My dnes o všem přemýšlíme a toho strachu si nevšímáme. A pak přijde malinko asertivnější email od šéfa a ten strach nás zaplaví úplně stejně jako před tím medvědem.

Nejde už o život, ale ono to v nás funguje pořád stejně. A pohltí nás to. Pak buď reagujeme útěkem, nebo paralýzou. Anebo bojem, což v dnešní době znamená většinou ječením.

Co si tedy musíme ve chvíli strachu uvědomit?

Že se ve mně odehrává a že nemá cenu od něj utíkat. Protože o život nejde a jediné, jak se s tím strachem vypořádat, je se mu podívat do očí. Když to uděláte, zjistíte, že strach je velký černý démon, za kterým už ale není ta život ohrožující emoce.

Bojujete se strachem i vy?

Podnikám a to se rovná: skončím pod mostem. Samozřejmě vím, že je k tomu daleko a že je to iracionální. Ale v noci mě to přepadne a vyhrožuje mi to: “Ok, tak žádné spaní, běž něco dělat, udělej nějakou prezentaci nebo přednášku”. Já ten pocit poslouchám. Je to ve mě, působí to, ať se na to dívám, nebo nedívám, a tak je lepší s tím být seznámený a vědět, jaký to má dopad na to mé chování.

Máte osvědčený postup, co dělat, když vás strach takhle po ránu přepadne?

Jdu v takovou chvíli meditovat. Rozhodně si nepomáhá říct: “Je to jenom blábol”. Ale ani dechové techniky - ty vás akorát znervózní, protože v momentě, kdy začnete hluboce dýchat, víte, že hluboce dýcháte, když jste nervózní - a tím jste nervóznější.

Ale na druhou stranu - ten tlak není úplně neproduktivní. Když nenaskočím takzvaně na první dobrou a nejdu pod tím tlakem rovnou něco dělat a jenom se v tom trochu vykoupu, tak pak mě třeba něco napadne. Uvědomím si třeba, že někde potřebuji přidat, ale nedělám to hned vlivem toho tlaku, snažím se mít nějakou mezeru, abych nejednal zbrkle.

Rozhodně tedy nic nedělat hned v ty čtyři ráno.

Vždycky potřebuju vědět, jestli v té situaci mám možnost svobodné volby. Spousta lidí, kteří dojdou k vyhoření, říkají: “Já prostě musím, té práce je hodně, on to nikdo neudělá, doma mi nikdo nepomůže...” Ta otázka je: Opravdu musím, nebo myslím, že musím?

Když se vrátím k tomu svému existenčnímu strachu, opravdu si musím ve čtyři ráno sednout k počítači a vymyslet přednášku, nebo to můžu udělat v osm ráno? Je ten hlas, který mi to říká, skutečný? Nebo to je chiméra? Ve 4 ráno je to chiméra na 99 %. Ale to jedno procento můžou být situace, kdy to hoří se zákazníkem, a tam to třeba opravdu musím udělat hned. Už je to ale rozlišení. Vím, že jedna situace to vyžaduje, druhá nevyžaduje. Ten pocit musí sloužit mě a ne já jemu.

"Mandaly mají lidé spojené s esoterikou, ale mandala je především nástroj."

Většina z nás rozhodně nemá své emoce jako pomocníky...

Když na to nakouknete, zjistíte, že váš největší nepřítel se skrývá ve vašem nitru. “Jsi k ničemu, lidi se ti vysmějí…” to říká něco ve mně, ale něco jiného ve mně se toho bojí. Mám v sobě esesáka, který chrlí rozkazy, pak tam mám nějaké malé vyklepané děcko, které se toho esesáka bojí tak, až má ohryzané nehty až po lokte… a kde jsem já? Kde je svobodná vůle dospělého člověka? A to je právě výsledek sebepoznávacího procesu. Pochopit, kde je moje svodná vůle. Do té doby se buď člověk identifikuje s tím kritikem, nebo s tím, kdo mu podléhá.

Pojďme se ještě vrátit k praktickým otázkám byznysu. Jaké jsou důležité vlastnosti potenciálního zaměstnance - bez ohledu na obor?

Je pár vlastností, které se nedají vyškolit. Nevyškolíte loajalitu. Loajalita neznamená, že vám člověk kýve jak plyšový pes, loajalita znamená, že vám řekne pravdu do očí. Víte, že když jde někam ven, tak bojuje za vás. Nevyškolíte upřímnost. Buďto je, nebo není. A nevyškolíte ani hluboký zájem. Vyškolí se konkrétní techniky, postupy, ale ne to, že vás něco hluboce baví. A nevyškolíte odvahu. Můžete mít motivační přednášky toho nebo onoho druhu, ale buď odvážný jste, nebo nejste.

A na co si dávat pozor při osobním kontaktu na pohovoru?

Na upřímnost. Nikdo není dokonalý - zaplať pánbůh. Když někdo úplně otevřeně řekne, že se mu něco nepovedlo, nebo že dokonce něco sám zkazil, tak vidím že mám proti sobě upřímného a férového člověka, který má odvahu. A to nenacvičíte - snadno se pozná, když to má někdo jenom naučené.

A co osobní chemie?

Taky důležitá. Ale potřebuju v první řad vědět, na co mám receptory. Jinými slovy, ta otázka vlastně je: Jaké lidi mi moje vlastní chemie přináší do života nebo do práce? Když mám kolem sebe lidi, na které si jenom stěžuji, a přitom jsem si je vybral podle vlastních receptorů, tak evidentně je problém v tom, že nemám správnější sensory.

Je něco, čeho si snažíte při návštěvách firem vždycky všímat?

Hodně vidím rozdíl mezi lidmi, kteří cítí osobní odpovědnost, a lidmi, kteří jsou ve vleku okolností. Těch je nás většina. Takové to “oni” - "Když oni nám to neposlali... Ono se to mělo zařídit... Tady je špatné odměňování... Šéf nás nepochválí…” Je to koukání ven a hledání důvodů, proč to vlastně nešlo.

No ale co s tím?

V prvním případě si člověk musí uvědomit, že se chová alibisticky. Někdy nějaký průšvih skutečně způsobí kolega o dva stoly vedle. Pak ale člověk musí vstát a vyřešit to. Člověk s osobní odpovědností nepotřebuje nějakou extra motivaci zvenku, krom nějakého samozřejmě přirozeně dobrého zacházení.

A těm ostatní musíme motivaci dodávat?

Takové to: “Já těm lidem musím dát peníze navíc, oni jinak nebudou dělat…”, to je úplně extrémní selhání šéfa. Je měkký. Nejsme zodpovědní za to, jestli je druhý člověk motivovaný, to je přece každého věc. Když sedím v práci deset let a jenom remcám, tak bych se měl švihnout přes záda, co tam dělám? Je to moje zodpovědnost, ten život za mě nikdo žít nebude.

A když se něco totálně pokazí a odhlédneme od té odpovědnosti, co dělat, jak to vydržet?

Jedna věc je objektivní situace, druhá je náš postoj. My máme pořád tendenci ukazovat na okolnosti, vinit tu situaci a chtít, aby to bylo jinak, a vůbec si neuvědomujeme, že tím tomu moc nepomáháme. Příklad: chci jet na víkend s rodinou, prší, hotel vypadá úplně jinak než na bookingu, nevaří tam, pokoj je napůl navlhlý... Mám na výběr. Můžu být celý víkend otrávený, změním ho tím ale k lepšímu? Vůbec. Můžu si říct ok, pojďme si to společně nějak užít, pojďme někam na výlet nebo úplně odjet pryč.

A to by mohlo být takové praktické doporučení na závěr.

Tak. Jediné, co můžeme změnit, je náš postoj. Zní to jednoduše, ale trvá to, než to člověku dojde. Měnit vnější okolnosti je bláhové. To vlastně čekáme, že se celý svět otočí tak, aby mě bylo dobře. Důležité je vědět - je míček na mojí straně? Je potřeba něco dělat? Nebo mám přijmout věci tak, jak jsou? A další věc je právě ten postoj, který k tomu zaujímám - musím si uvědomit, jestli si pomáhám, nebo si škodím.

Martin Šebesta