V konečném důsledku je „říci ne“ schopnost jako každá jiná. Člověk se ji musí naučit a otupit nepříjemné pocity pravidelným opakováním. Sebeovládání se v práci ostatně hodí vždycky. Neměli bychom ho podceňovat, ani když nejsme freelanceři . Protože, jak to hezky zformuloval Friedrich Nietzsche: „Kdo se nedokáže řídit sám, tomu ať poroučí druzí. To je podstata všech živých věcí.“
Když jsem se připravoval na tenhle článek, obešel jsem pár kamarádů, abych zjistil, jaká nejhorší věc se jim stala jenom proto, že nedokázali říct ne. Všechny trumfnul můj kámoš barman. Odpoledne za ním přišel šéf, jestli by si nemohl vzít extra noční směnu. Řekl, že ano, když tu mu zavolal jeho druhý šéf z jiného baru, jestli by si u něj nevzal ranní. I tomu řekl, že ano, a tenhle šéf se ho vzápětí zeptal, jestli by si tedy u něj nemohl vzít i noční. Kupodivu mu bylo trapné říct ne, když už poprvé řekl ano, a tak se pravděpodobně stal rekordmanem, protože dělal barmana 34 hodin v kuse.
Pořád mi vrtá hlavou, jestli si tuhle historku můj kamarád nevymyslel, ale něco mi říká, že ne. Každý máme své zkušenosti. Jistě se vám stalo taky, že jste po dlouhé době našli svou pracovní smlouvu a u náplně práce jste se srdečně zasmáli. Je to vždycky stejné - postupně za vámi přijdou kolegové, šéfové, jestli by pro jednou něco nešlo, přijdou i podruhé, potřetí, vy stále nedokážete být ten špatný a říct: „Ne“… a postupně vám dojde, že se to, co jste dělali jako laskavost, proměnilo ve vaši povinnost.
„A nemohla bys do práce přijít i v sobotu?"
Proč je vůbec takový problém říkat „ne“? My lidé jsme přece jenom sociální tvorové. Potřebujeme, aby nás ostatní přijímali. Když se moderní člověk zrodil, žil v loveckých tlupách, obklopen divokou přírodou a směsí chutné a sakra nebezpečné zvěře. Být odmítnutý v takovém světě se neznamenalo jít někam zavřít, brečet do polštáře a dívat se na špatné filmy, ale zcela jistě zemřít hladem. Na druhou stranu, když si představujete, že by vás odmítli v práci, tak to vidíte podobně.
A že je „ne" nepříjemné, to dobře ví všichni lidé z marketingu, obchodníci, ale i obyčejní manipulátoři. Vzpomínám si na Zbraně vlivu od Roberta Cialdiniho, které se zabývají manipulací. Manipulace reciprocitou využívá, že nejdříve nedokážete říct ne nějaké laskovasti, abyste pak nedokázali říct ne nějaké daleko větší laskavosti, kterou se ale máte oplatit vy. Nebo například „framing", pojem z behaviorální ekonomie (to je to, co dělá v současnosti oblíbený Kahneman). Lidé reagují odlišně, pokud je například nějaký úkol vymezený pozitivně nebo negativně. Na Islandu bylo v tomto duchu zavedeno dárcovství orgánů. Každý je automaticky dárcem, a pokud chce být vyškrtnut z databáze, musí si o to napsat. A tedy říct ne. Umíte si představit, jak je tahle metoda efektivní.
Ten pocit, když jsi nedokázal říct ne nabídce jít fotit do fotobanky
Jiný z mých přátel mi doporučil knihu „Crucial Conversations: Tools for Talking When Stakes Are High“, která česky vyšla jednou jako „Zásadní rozhovory“ a podruhé jako „Jak mluvit, když o něco jde“. V ní vás autoři učí nastavit vaši odpověď způsobem, který reflektuje požadavky druhého, ačkoli vy si prosadíte svou myšlenku bez většího odporu. A různé scénáře, co může následovat, a jakou strategii při nich zvolit. Vidíte - já si vyčítám, že nedokáže ostatní odmítat, a přitom je to taková disciplína!
V konečném důsledku je „říci ne“ schopnost jako každá jiná. Člověk se ji musí naučit a otupit nepříjemné pocity pravidelným opakováním. Sebeovládání se v práci ostatně hodí vždycky. Neměli bychom ho podceňovat, ani když nejsme freelanceři . Protože, jak to hezky zformuloval Friedrich Nietzsche: „Kdo se nedokáže řídit sám, tomu ať poroučí druzí. To je podstata všech živých věcí.“
Ale je dobré myslet i na to, že váš šéf nebo kolega je člověk jako kterýkoliv jiný, a možná vás nechce zatížit novou neplacenou disciplínou, ale třeba chce mít jenom jasno. V takovém případě je dobré říkat ne, protože vám nikdo do hlavy nevidí.
Autor: Martin šebesta
