Irena Zatloukalová z agentury Fenek^^ o smyslu práce, prokrastinaci a potenciálu


Irena Zatloukalová má dlouholeté zkušenosti z PR, které budovala ve firmách jako Ogilvy PR, ČSOB, Hypoteční banka či Seznam.cz. Nejen proto jsme se rozhodli zeptat na její přístup k práci, např. jak je pro ni důležité, aby práce měla smysl, nebo jak nakládá se svým potenciálem. 

 

Jakému projektu se aktuálně věnujete?
Od loňského roku se starám o vedení, chod a rozvoj PR agentury Fenek, specializované na technologický trh. Když jsem se po sedmi letech vedení komunikace v Seznamu dívala po další výzvě, oslovil mě můj kamarád Jirka Vicherek s nabídkou podnikat společně. Velmi si užívám, že kromě vedení firmy a klasické píáristické práce se zde můžu věnovat i strategickému poradenství a neřešit s managementem firem pouze komunikaci, ale také vnitřní nastavení jejich společností.


Zmiňte svou největší pracovní chybu a jak jste se s ní vypořádala. Plyne Vám z ní nějaké poučení?
Na podobné otázky obvykle odpovídám historkou, jak jsem na svojí první tiskové konferenci v roli tiskové mluvčí Hypoteční banky sečetla kumulativní čísla a tuhle školáckou chybu odhalil až novinář na konci akce. Ale to se prostě občas stane a rozhodně to není tragédie.

Největší odpovědnost a závazek jsem vždy cítila k lidem, kterým jsem šéfovala. Tam člověk naseká nejvíce chyb a ne malých. Od lidí se toho naučíte nejvíc. Třeba to, že když udělají průšvih, měli by to vědět - to, že ho za ně vyžehlíte bez jejich vědomí, jim nepomůže. Nebo, že přehnaně moc péče vaše lidi může dusit a nenechá je růst - jen málokdo si o potřebný prostor dokáže sám od sebe šéfovi říct. Proto je moje poučení jednoduché: svým lidem máte věřit, fandit, podporovat je, ale někdy musíte taky jen mlčet, pozorovat a poslouchat.


Jak moc je pro Vás důležité, aby práce, kterou děláte, měla smysl? Jak dlouho Vám trvalo najít takový job?
Nemohla bych dělat práci, ve které postrádám smysl. V Seznamu jsem dodávala skvělé české firmě sebevědomí o sobě mluvit s hrdostí (a to nejen navenek) a teď tuhle zkušenost využívám u nejednoho Fenčího klienta. Musím cítit, že moje práce přináší užitek a má smysl. Když se moje přidaná hodnota vytrácí, měl by onu práci dělat někdo jiný, kdo ji přinese.


Potýkáte se při své práci s prokrastinací? Jak proti ní bojujete?
A kdo ne? Mám v sobě hodně zodpovědnosti a vnitřního řádu, takže když je něco opravdu důležité a má to termín, nejede přes to vlak. Ale čas od času chvíle koukání na obrázky kamarádů na instagramu nebo nákup důležitých zbytečností nikomu neublíží :) Když jsem studovala, byla na studijní prokrastinaci nejlepší práce - učila jsem. Takže když mě školní věci nebavily nebo mi nešly, mohla jsem si připravovat hodiny pro studenty. Jen vytloukat jednu práci jinou ale nejde do nekonečna. Takže vím, že někdy to bez prokrastinace nejde…

 

Jakou byste dala radu člověku bez větších zkušeností, který se chce prosadit v konkurenčním marketingovém světě? Věděla byste třeba i o “radách”, na které si má dát pozor?
“Fake it till you make it” nefunguje a je nejlepší cestou do pekel. Raději se s pokorou učte od těch nejlepších. I když teď podnikám, musím říct, že moje dosavadní nejcennější pracovní zkušenosti pochází ze zaměstnání, z práce ve velkých a různorodých kolektivech, kde můžete pozorovat (různé styly práce, různá řešení problémů, různé chování se k lidem), zkoušet a učit se. Jsem poctivka s názorem, že až něco vážně umíte, můžete to nabízet lidem a firmám na vlastní pěst. Obdivuju všechny ty, kterým se povedlo něco umět jen metodou pokusu a omylu a vyšlapali si svoje cesty úplně sami. Hrát si a zkoušet mě vždy bavilo. Jen teď už tuším, co mě čeká i vím, že ustojím důsledky svých pokusů. Bez let zkušeností a pozorování bych tuhle jistotu neměla kde brát.


Jaké jsou pro Vás hlavní indikátory pro změnu práce?
Jak už jsem zmiňovala, první signál je, že se začne vytrácet pocit smyslu a užitku. Druhým pak je, když si uvědomím, že moji práci může někdo jiný dělat lépe než já. Mám svoji práci ráda a baví mě ji dělat dobře, a tak poslední fáze přichází, když vidím, že mi konkrétní práce energii bere, a ne dává. To už je konečná a znamení na úprk. Ale i ten se ještě musím naučit. Odcházet a nebrat si to tak, že se k někomu otáčím zády, mi ještě popravdě úplně nejde.


Co děláte, když se cítíte přetažená nebo nesoustředěná?
Přestanu pracovat. Jdu se projít, protáhnout, chvíli si číst knížku, koukat z okna, kreslit... Vlastně cokoliv jiného než pracovat. A buď mě ta chvilka nabije a můžu se znovu pustit od práce, a nebo vím, že je čas celkově zvolnit. To pak znamená odejít z práce, jít brzo spát, dát si víkend volno a ideálně s dlouhými procházkami v lese nebo někde venku. Čas od času mi pomáhá naordinovat si manuální práci - nasekat dřevo, posekat trávník, shrabat listí, obrousit nábytek… A úplně nejvíc mi pomáhá to, že každý rok mám tři týdny až měsíc na kompletní pracovní detox. Nechám notebook doma, vypnu synchronizaci e-mailů v telefonu a odjedu objevovat život někde na druhém konci planety. Neplánuju (teda kromě časů odletů a příletů) a nechám se nést tím, co přichází. Ideální lék na přetažení i cesta, jak konečně mít čas na strategická zamyšlení a rozhodnutí (na ta stačí papír a tužka, které si nikdy nezapomenu vzít).


Které knihy nejvíce ovlivnily Váš pracovní život a proč?
Těžko říct, čtu hodně a dost často mi dochází, že mi nejvíc dávají knížky, od kterých bych to nečekala - třeba beletrie. Ono totiž o PR a komunikaci se toho napsalo už moc. A najít čtení, co mi opravdu rozšíří obzory, začíná být po těch letech v oboru dost těžké. Obzvlášť, když jsem se toho v životě nejvíc naučila od designérů, architektů, řemeslníků, DJů nebo učitelů… Mám pocit, že to celé není o tom, kolik knih jste kdy v životě přečetli, ale kolik spojení se vám z nich v mozku vytvořilo, kolik AHA momentů přišlo a jak jste je využili a dále s nimi pracovali. Vřele doporučit můžu třeba Člověk a čas - time management 4. generace. Petr Pacovský mi v ní pěkně ukázal, že všechny návody a triky budou jen technikálie, když nebudu mít v hlavě a sobě pořádek. A že bez něj ani při sebevětší snaze stejně nikdy nic nestihnu. Arieliho behaviorální ekonomika mi zase jednou za čas připomene, jak iracionálně se někdy my racionální tvorové chováme. A taková připomínka se občas hodí ;)

 

Autor: Jakub Zahurský