Více než polovina Čechů, kteří se kdy setkali s diskriminací, podle úřadu ombudsmanky uvádí, že to bylo kvůli věku, přičemž v naprosté většině případů se jednalo o diskriminaci v oblasti práce. Přestože se tento trend daří potírat jen velmi pomalu, rozhodně stojí za to se v případě ageismu ozvat. Podívejte se, co vůbec ageismus je a jak se mu bránit.

• „V pracovní agentuře mi řekli, že problém bude v datu narození.”
• „Mladší kolegové mi dávali jasně najevo, že neumím využívat techniku, nebo že mám zastaralé metody.”
• „Nechali si mladší zaměstnankyně, i když neměly takovou praxi.”

Taková jsou slova lidí, kteří zažili na pracovišti diskriminaci z důvodu věku. Své příběhy popsali v šetření, jež pro úřad Veřejného ochránce práv před pěti lety zpracovala agentura Focus.

Z něj mimo jiné vyplynulo, že se 62 procent lidí, kteří uvedli, že v nedávné době zažili diskriminaci, setkalo právě s diskriminací z důvodu věku, přičemž nejčastěji se pojila s hledáním práce nebo výkonem zaměstnání.

„73 procent dotázaných, kteří uvádějí, že diskriminaci osobně zažili, se s ní setkali, když hledali pracovní místo, nebo v souvislosti se svou pracovní činností,” uvádí zatím poslední taková zpráva z roku 2014. „Diskriminaci spjaté s hledáním nebo výkonem práce dominuje méně příznivé jednání kvůli vysokému věku (30 procent z těch, kdo zažili diskriminaci). Starší lidé jsou znevýhodňováni při hledání práce, při jejím výkonu i při propouštění zaměstnanců,” konstatují autoři šetření.

Jen špička ledovce

Jak vyplývá z vyjádření tiskové mluvčí ombudsmanky Ivy Hrazdílkové pro Newsroom StartupJobs, situace je stále kritická a zlepšuje se jen pomalu: „Podněty, které dostáváme, tvoří jen špičku ledovce, protože v České republice stále platí, že se lidé vyššího věku proti diskriminaci z nejrůznějších důvodů nebrání. Každý rok dostaneme cca 50 stížností na diskriminaci z důvodu věku,” vypočetla.

„Změny v této oblasti postupují pomalu a stále narážíme na nové jevy,” dodala. Například se prý podařilo eliminovat praktiky, kdy se už v pracovních inzerátech otevřeně uvádělo, o jakou věkovou skupinu uchazečů nemají zaměstnavatelé zájem. Teď se naopak začala opakovaně objevovat diskriminační ustanovení v kolektivních smlouvách, které někdy znevýhodňují zaměstnance vyššího věku (např. formou nepřiznávání určitého benefitu, nároku na vyšší odstupné, poskytnutí prémií apod. zaměstnancům, kteří pobírají starobní důchod, nebo např. pravidly pro obsazování uvolněných míst pouze zaměstnanci v „produktivním“ věku).

„Zaměstnavatelé se často domnívají se, že určování pravidel v těchto věcech je zcela v jejich kompetenci a neuvědomují si, že pokud k rozdílnému zacházení se zaměstnanci vyššího věku neexistuje věcný důvod spočívající v povaze vykonávané práce, jedná se o přímou diskriminaci,” varovala mluvčí.

„Evergreenem jsou ale konkrétní případy nepříznivého zacházení se zaměstnancem z důvodu jeho vyššího věku. Oběti obvykle uvádějí šikanu ze strany nadřízených, znemožnění přístupu nejen k benefitům, ale i k některým zákonným nárokům, propuštění pro nadbytečnost motivované věkem, a setkali jsme se i s případem, kdy se staršími zaměstnanci byly uzavírány méně výhodné smlouvy,” dodává.

„Ptali se mě pouze na můj věk."

Ageismus, jak se označuje diskriminace kvůli věku (ať už v kterékoli výši), však není jen fenoménem poslední doby. Poprvé tento termín použil americký psychiatr Robert Butler v roce 1968 v článku Washington Post v souvislosti se segregační bytovou politikou. Od něj také pochází dosud pravděpodobně nejrozšířenější definice ageismu, tedy že se jedná o „stereotypizování a diskriminaci lidí pro jejich stáří”.

První českou sociologickou definici přinesla v roce 2005 Lucie Vidovićová ve své práci Věková diskriminace - ageismus, kde tento fenomén popsala takto: „Ageismus – neboli věková diskriminace - je ideologie založená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu. Projevuje se skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité generaci.”

Tak jako to ve stížnosti ombudsmanovi popsal třeba pan Milan (62), který zareagoval na inzerát, v němž firma hledala řidiče: „Přišlo mi zvláštní, že se mě pán, který hledal zaměstnance, vyptával pouze na můj věk. Byl jsem už ale zvyklý, stávalo se to často. Z důvodu, že jsem nemohl dlouhou dobu sehnat práci, jsem šel i předčasně do důchodu. Přitom bych pracoval rád a i moje fyzička by mi to dovolila! Kdyby mě ten pán neodsoudil hned na základě mého věku, myslím, že bych práci získal.“

Paní Alena zase pracovala jako odborná asistentka na vysoké škole. Nejen že jí děkanka fakulty zadávala nesmyslné a nejasné pracovní úkoly, pomlouvala ji a oproti mladším kolegům a kolegyním jí prodloužila pracovní smlouvu ne o tři, ale jen o jeden rok. Paní Lence zase zaměstnavatel po 36 letech práce odmítl dát slíbené odstupné s tím, že jí již vznikl nárok na starobní důchod.

Leták veřejného ochránce práv o ageismu

Věková diskriminace se ale netýká jen starších ročníků, může mít také mladší nositele. V některých případech si žadatelé o práci postěžovali, že byli odmítnuti, protože vypadají příliš mladě. Jindy zase zaměstnavatelé nevybírají ženy, u kterých usoudí, že by jim do kariéry mohly vstoupit mateřské povinnosti.

„Byla jsem na pohovoru u potenciální vedoucí, líbily jsme se sobě navzájem, tak mě poslala do druhého kola k šéfovi a bylo to na 95 procent…Nevzali mě. Ten den, kdy jsem se to dozvěděla, se mi ozvala šéfka nějaké realitní divize, že na mě dostala kontakt a chtěla by se se mnou sejít. Tak jsem tam byla a dozvěděla se, že mě doporučil ten předchozí šéf, který mě nezval. A když mi poněkolikáté řekla, že mě strašně vychvaloval, tak jsem si neodpustila poznámku, že je to zajímavé, když mě nevzal. A dozvěděla jsem se, proč. Byla jsem prý hodně vážný kandidát, jeden ze dvou, ale nevzali mě proto, že nejsem chlap, ale žena po třicítce,” svěřila se Newsroomu 32letá žena, která si z pochopitelných důvodů nepřála být jmenována, nicméně redakce její identitu zná.

Na koho se obrátit

Co by měl tedy člověk, který se cítí být na pracovišti diskriminován kvůli svému věku, dělat? „V první řadě by se měl obrátit na zaměstnavatele (třeba personální oddělení ve firmě) a pokusit se vysvětlit, co přesně považuje za diskriminaci z důvodu věku. Když zaměstnanec označí svůj email nebo dopis jako ‚stížnost‛, má zaměstnavatel povinnost stížnost projednat. Jinak může dostat pokutu od inspektorátu práce,” radí Iva Hrazdílková.

A dodává: „Zaměstnavatelům radíme, aby zaměstnanci vždy vysvětlili důvody, které je vedly k postupu, který zvolili. Mlčení není řešení. Naopak zvyšuje v zaměstnanci, který si na diskriminaci stěžuje, podezření, že jednání zaměstnavatele bylo ovlivněno diskriminační pohnutkou (např. věkem), a je tudíž nezákonné. Lidé se mohou subjektivně cítit diskriminováni, přestože se o diskriminaci v právním slova smyslu nejedná. Proto je důležité, aby si lidé své postoje a důvody jednání otevřeně vysvětlili.”

Pokud by jednání se zaměstnavatelem nevedlo k vyřešení věci, může se člověk vždy obrátit se stížností na inspektorát práce. Ten se může postarat o to, aby diskriminační jednání skončilo, případně zaměstnavatele potrestat. Pokud by se ale stěžovatel chtěl domáhat odškodnění, musí se obrátit na soud.

„Může se také obrátit na ombudsmanku, a to zejména v případě, kdy nebude spokojený s tím, jak jeho stížnost vyřídil inspektorát práce. Ombudsmanka může jednak prověřit postup inspektorátu, ale také v případě, že shledá diskriminační jednání, může oběti diskriminace poskytnout metodickou pomoc při podání antidiskriminační žaloby. Pomoc ombudsmanky je bezplatná,” uzavírá Hrazdílková.

Přestože sama uznává, že odstraňování diskriminace z důvodu věku jde z mnoha důvodů pomalu (nízká efektivita kontrol ze strany inspektorátů práce, nechuť lidí soudit se, problém s dokazováním diskriminačního jednání, nízké finanční postihy pro zaměstnavatele, které nemají odstrašující efekt), v případech, které jsme uvedli, se stěžovatelé za pomoci veřejné ochránkyně práv dočkali zadostiučinění.

Například v případě pana Milana tehdejší ombudsman řekl, že se fyzická kondice nedá posuzovat pouze na základě věku, ale podle schopností každého uchazeče o zaměstnání. „Firma ale s obviněním z diskriminace nesouhlasila. Proto ombuds­man Milanovi poradil, aby se s žalobou obrátil na soud. Pan Milan ale neměl dostatek peněz na to, aby si mohl dovolit advokáta. Ombudsman zprostředkoval advokáta, který poskytl služby zdarma. Poté, co advokát napsal diskriminující firmě dopis, došlo k obratu. Firma pod hrozbou soudního řízení vyplatila Milanovi odškodnění ve výši 80 000 Kč,” uvádí úřad.

Zadostiučinění se dočkala také paní Alena, v jejímž případě uložil inspektorát práce zaměstnavatelce pokutu 80 tisíc korun a na radu ombudsmana se obrátila taktéž na soud, který jí přiřkl finanční odškodnění ve výši 50 tisíc korun. Soudní spor vyhrála také paní Lenka, které musel zaměstnavatel vyplatit vyšší odstupné.

Autor: Václav Lang

Foto: Pixabay, Unsplash